Mladí manželé Kulíškovi cestovali po Islandu už v roce 2019. Nasajte s námi atmosféru slunce a panenské přírody z jejich cest.
Kdy vás poprvé napadlo jet na Island?
Na Island jsme se oba dva chtěli podívat už dávno. Byl to náš sen. Ledovce, zasněžené hory a sopky, měsíční krajina, termální prameny. To vše jsme chtěli vidět už dlouho. Konečné rozhodnutí padlo víceméně ze dne na den. Až pak se řešily na poslední chvíli detaily typu výpověď ve staré práci a shánění práce nové, stěhování, plánování, úřady.
Bylo těžké se do této země dostat a jak dlouho jste na Islandu zůstali?
Vzhledem k tomu, že jsme na Island vyrazili po vlastní ose, tak ano. Nabalit auto po střechu na půl roku, stihnout trajekt z Dánska, kam se jenom tam jede skoro dva dny, potom 4 dny houpání v trajektu a na závěr ještě 700km přesun na Islandu. Měli jsme toho po týdnu plné kecky. Daleko jednodušší je samozřejmě přílet letadlem z mnoha evropských letišť. Strávili jsme tu celou letní sezónu - 6 měsíců. Od konce zimy po první zimní bouři.
Co se vám z pobytu nejvíc líbilo?
Největším zážitkem byl pro nás 4-denní trek Landmannlaugar. Člověk tam uvidí v kostce většinu z toho co Island nabízí a ještě si u toho pořádně mákne, vzhledem k tomu, že veškeré zásoby si nese své.
Islandské safari
Kromě všudypřítomných ovcí, koní a 350 druhů ptáků je islandská fauna bohatá také na největší savce na světě, na velryby. Pozorování velryb je jedním z nezapomenutelných zážitků, které si člověk může z Islandu odvézt, a tak jsme se ani my nechtěli o tento zážitek ochudit. A kam jinam vyrazit na pozorování velryb než do Husavíku, rybářského městečka na severu Islandu, které si získalo pověst nejvýznamnějšího místa pro pozorování velryb v Evropě. Měli jsme sice jenom jeden den volna a do Husavíku cestu téměř 300 kilometrů dlouhou, ale ani to nás neodradilo vydat se za dobrodružstvím. Výlet lodí za pozorováním velryb je na Islandu velmi oblíbenou turistickou atrakcí a neřadí se zrovna k těm nejlevnějším. My jsme však měli štěstí a plavbu lodí jsme mohli absolvovat zdarma jakožto takový bonus za tvrdou dřinu v hotelu. Na výběr jsme měli dvě možnosti. Vydat se na plavbu velkou výletní lodí anebo rychločlunem, který kromě pozorování velryb objíždí i tvz. Puffin Island, neboli ostrov papuchálků. Samozřejmě jsme upřednostňovali tuto dražší (když to máme zadarmo) a akčnější variantu. Problém byl ale v tom, že na člun se vejde jenom 10 lidí a vzhledem k tomu, že jsme za to neplatili, nemohli jsme si místo na člunu zarezervovat dopředu, ale museli jsme čekat do poslední chvíle, jestli na nás zbyde místo. Rozhodli jsme se to risknout a brzy ráno jsme vyrazili do Husavíku. Dorazili jsme tam před desátou hodinou a šli se zeptat, jestli stále mají volné místo na tuto plavbu. Bohužel jsme však měli neštěstí ve štěstí, neboť v tento den bylo po delší době nádherné počasí. Všechny dopolední plavby byly tedy plně obsazené a nejbližší volné místo bylo až ve čtyři hodiny odpoledne. Naštěstí nedaleko Husavíku leží kaňon Asbyrgi, který je už dlouho v našem hledáčku. Neztrácíme tedy čas, nasedáme do auta a vyrážíme do kaňonu, který je součástí národního parku. Kaňon je dlouhý 3,5 kilometru, v nejširším místě široký až jeden kilometr a vznikl následkem záplav způsobených erupcemi pod ledovcem Vatnajökull. Erupce vyvolaly masivní tání ledovce a následné obrovské záplavy vyhloubily kaňon během několika dní. Kaňonem dnes již řeka neptrotéká, takže se dnes jedná v podstatě o travnaté údolí. Celá oblast je na Island netypicky zelená a zalesněná. Procházka lesem nám připomíná léto doma, takže si to moc užíváme. Na konci kaňonu je krásné jezírko a nad ním se tyčí 100 metrová skalní stěna.
Jiří Kulíšek s manželkou Terezou milují poznávání nových zemí.
Ještě nám zbývá nějaká ta hodinka času, a tak se autem přesouváme na začátek kaňonu, kde po značené cestě šplháme na útesy skaliska Eyjan, abysme si mohli vychutnat výhled na kaňon i zvrchu. Kaňon je majestátní a výhled nám trochu nahání strach.
Čas se nám pomalu krátí, a tak vyrážíme zpět do Husavíku zkusit štěstí. Asi o půl čtvrté nám paní na pokladně hlásí, že na plavbu ve čtyři hodiny jsou stále dvě místa. Paaráda! Přeparkujeme tedy auto, oblečeme se do teplého, abysme ty dvě hodiny na moři přežili a spěcháme zpět na pokladnu, kde se k našemu nemilému zjištění dozvídáme, že poslední dvě místa se právě prodala. Je nám doporučeno zkusit to o hodinu později. Procházíme si přístav a začínáme přemýšlet nad tím, že pokud se obsadí místa i na pátou hodinu, vzdáme lov na člun a absolvujeme alespoň plavbu výletní lodí. O třičtvrtě na pět netrpělivě postáváme před pokladnou a doufáme, že tentokrát se na nás usměje štěstí. A usmálo! Zatím si plavbu nikdo nezamluvil, a tak dostáváme palubenky s tím, že kdyby na poslední chvíli přeci jen někdo přijel, budeme muset loď opustit. To si ale nepřipouštíme a celí natěšení vyrážíme do přístavu, kde fasujeme zateplené a nepromokavé kombinézy a společně s kapitánkou a průvodcem vyrážíme ke člunu.
Společnost garantuje, že na jejich výpravách je 98% šance spatřit velryby, a tak to bereme tak nějak jako samozřejmost, že na nějakou určitě narazíme. A kdyby náhodou ne, tak samotná plavba člunem je parádní zážitek. Frčíme si to pořádnou rychlostí proti proudu vln, skáčame na vodě, vítr ve vlasech, slaná voda všude...nemít na sobě tři mikiny, čepici, rukavice a kombinézu, připadáme si jako na banánu v Chorvatsku. Po několika minutách plavby najednou spomalujeme a blížíme se k hloučku lodí, které evidentně číhají na nějaký ten ocas velryby. A taky že jo! Po chvíli se vedle nás vynoří obří keporkak. Je až neuvěřitelné, jak velká ta velryba je. Kdyby chtěla, tak náš člun převrhne raz dva. Asi hodinu plujeme po vodě a čekáme, kde se velryba ukáže. Není to tak, že by skákala jedna vedle druhé. Chce to trochu trpělivosti, ale výsledek stojí určitě za to. Až jsme velrybími ocasy nabaženi, jedeme obeplout výše zmíněný ostrov papuchálků. Papuchálci na Islandu hnízdí pouze v létě, asi do poloviny srpna. My jsme na plavbě 20. srpna, a tak bohužel na papuchálky už moc štěstí nemáme. Kolem ostrova krouží spíš racci. Pár jich sice zahlídneme, ale pouze z dálky...jsme tedy rádi, že jsme se za němi vypravili už v červenci a jejich klauní show jsme si již užili.
Po připlutí si ještě procházíme přístav, obdivujeme lodičky i krásu kouzelného městečka, vychutnáváme si západ slunce nad mořem a vydáváme se hledat nějaké příhodné místo na přespání v autě. Nakonec to zapíchneme v kamenolomu nad městečkem a v noci se pokoušíme lovit polární záři. Dle předpovědi jsou příznivé podmínky, avšak ještě není dostatek tmy...na záři si budeme ještě nějaký ten týden muset počkat. Ráno brzy vstáváme a spěcháme do hotelu na odpolední směnu.
Nyní něco málo k všudypřítomným ovcím a koním. Náš hotel se nachází na venkově a téměř všichni v okolí jsou farmáři. Výjimkou nejsou ani naši kolegové, jakožto děti místních farmářů. Jedno volné odpoledne jsme se rozhodli jet navštívit farmu tatínka naší kolegyně Stefanie. Jakožto správný farmář chová ovce, koně i krávy. Ovce jsou od května, kdy mají malé, až do začátku září venku. Běhají si volně po loukách, pastvinách a občas i po silnicích. V zaří se pak koná nahánění ovcí, kdy se sejdou všichni farmáři z okolí, pomocí koní naženou ovce na jedno místo, kde je potom podle kódů v uších třídí a odváží si je domů do chlívů. Stefania tedy měla přes léto na farmě pouze tři ovečky, kterým po porodu umřela maminka, a tak si je vykrmili a mají je na léto jako domácí mazlíčky.
Jako uvítání na farmě nám dovolila řídit traktor, čímž splnila Jiřímu dětský sen. Myslím, že toho později trochu litovala, neboť po celou dobu jízdy měla smrt v očích a bála se o tátovu novou hračku. Později nás vzala na exkurzi do kravína, kde jsme obdivovali malá telátka, statné býky a taky traktor v akci při krmení dobytka.
Krásně načuchlí kravínem jsme se vydali do výběhu za koníčkama. Stefania se celou dobu těšila, až nám půjčí svého bílého hřebce a my se na něm projedeme. Ze začátku jsme si to asi představovali jako Hurvínek válku. Oba dva jsme na koni seděli asi jednou v životě, a to jako malé děti na poníkovi, kdy nás vodili na uzdě dokola. Jak jsme začali koně osedlávat a cítili jsme, že se mu sedlo na hřebetě úplně nelíbí, trošku jsme znervózněli. Stefania se toho však nebála a dál nás vyzývala, ať na koně naskočíme. Postupně jsme se na něm tedy vystřídali, ale žádná divoká jízda se nekonala. Byli jsme rádi, že jsme to přežili a kůň se s náma nikam nerozběhl navzdory tomu, že z nás vycítil nervozitu a sám začal být nervózní. Takhle rozrušenýho ho prý Stefania ještě nezažila, a tak myslíme, že už ho žádným nekoňařům jen tak nepůjčí.
Třetím naším zvířecím zážitkem z poslední doby byl výlet za pozorováním tuleňů. Nejvetším lákadlem v našem okolí jsou právě tuleni. Už jsme na ně jednou z břehu koukali, ale tentokrát jsme se rozhodli vydat se za něma lodí. Opět nám hotel nabídl možnost absolvovat plavbu zdarma a opět byla trochu loterie, jestli se na ni v náš den volna dostaneme anebo ne. Tentokrát byl však problém obrácený. O tuleně asi není takový zájem jako o velryby, a tak jsme do poslední chvíle čekali, jestli si plavbu někdo zarezervuje. Podmínkou byli dva platící návštěvníci. Naštěstí jsme měli opět štěstí a slunečné počasí nalákalo dva turisty z Izraele. Nafasovali jsme tedy pláštěnky na ochranu před stříkající vodou a mohlo se vyjet. V okolí Hvammstangi je tuleňů mnoho, a tak netrvalo dlouho než jsme nějaké spatřili. Pan průvodce nám vykládal spoustu zajímavostí z tuleního života, třeba že teď můžeme vidět převážně pouze samice, protože samci odpluli na zimu na pánskou jízdu a že většina samic je opět těhotná neboť jsou těhotné asi 10 měsíců v roce. Většina z nich však ani neví, že jsme kolem nich lodí propluli, neboť leželi vyvalení na kamenech a nahřívali se na sluníčku ☀
Příště se v tomto cestovatelském seriálu vydáme s manželi Kulíškovými na náročný 4-denní trek Landmannlaugar.
