Hlídka právě prováděla kontrolu okolí nádraží, když si na autobusové zastávce všimla mladého muže. Stál v koutku s cigaretou drsňácky odloženou v koutku. Jakmile mladík podle strážnického bělma zjistil, že se na něho dívají, pokusil se ukrýt. Nejprve za lavičku, avšak byl vidět mezi šprušlemi. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, s ladností Patricka Hvězdice uprostřed Mohavské pouště zaplul za sloup. Tam mu ale vykukovaly končetiny a jedno ucho. Z auta se ozvalo prosté „vida, vida“. Vida, že je viděn, odlepil se od nefunkčního krytu, nasadil zamyšlený výraz a jal se studovat jízdní řády. Pozdě. Když se k němu hlídka přiblížila, zkusil poslední, staletími osvědčený způsob úniku před nebezpečím. Zavřel oči. Když je pomalinku zase otevřel, hlasitě si oddechl, neboť peron zel prázdnotou. Podíval se doleva. Nic. Podíval se doprava. Doprava. Podíval se za sebe. Strážníci. Klatě.

Když posléze hlídka zjišťovala jeho totožnost, vsadil vše na jednu kartu a plynule nadiktoval potřebné nacionále. Bohužel měl jen károvou dvojku a strážníci trumfového krále. Ve většině her platí, že vyšší bere. Protože hlídce nahlásil údaje neexistující osoby, byl štandopede převezen na policejní stanici ke zjištění skutečné totožnosti. Vzápětí se ukázalo, že měl dobrý důvod se schovávat, neboť byl v celostátním pátrání. Po útěku z ústavu si užíval nabyté svobody, než jeho cesta skončila na hanáckém peronu. Kdyby raději četl.