Čtenáři si možná vzpomenou na průzkum, který před pár lety ovládl média. Češi hodnotili prestiž vybraných povolání a na prvních místech se ocitli lékaři, vědci a zdravotní sestry. Na předposledním místě byla uklízečka, na posledním poslanec. Je to v pořádku?  

Politika byla dříve velmi uznávanou a potřebnou profesí, na samém počátku parlamentarismu určená jen těm vyvoleným. Důležitá je ale stále, vždyť poslanci kontrolují vládu a schvalují zákony, jimiž se všichni musíme řídit. Jsou to politici, kdo nám určují, jaké daně budeme platit, kolik peněz dáme na sociální dávky a jak velké budeme mít důchody. A přesto si jejich práce příliš nepovažujeme.

Ano, částečně si za to mohou politici sami, když zvláště ti nejhlasitější dokážou zaujmout média peprnými výrazy, urážejí se navzájem, případně bezdůvodně řeční a řeční celé hodiny. Máme pak tendenci podle nich posuzovat všechny. Navíc lidé velkou politiku považují za svět sám o sobě. Občané mezi nimi a politiky vidí propast. Převažuje pocit, že si zvláště poslanci prosazují své vlastní zájmy a nedbají na to, co občané chtějí.

Politika = sprosté slovo?

Dnes se tedy politika stala téměř sprostým slovem. Lidé nechtějí vstupovat do politických stran, vládě silně nedůvěřují, veřejnost je vůči politice apatická. Podle jednoho z průzkumů se Češi považují za ty, kdo politice v Evropě rozumí nejméně, a sami sebe se nehodnotí jako dostatečně kompetentní v politice působit.

Na komunální úrovni je tomu jinak. Důvěra ve starosty je zhruba dvoutřetinová. Pokud je v čele radnice někdo, kdo s lidmi dokáže hovořit, je za ním vidět konkrétní práce, pak to lidé dokáží ocenit. Mnohé obce a města se snaží nebojí obyvatele přizvat ke spolurozhodování o některých věcech, ať už jde o participativního plánování, nebo participativní rozpočty. Ty již úspěšně fungují v řadě měst našeho kraje, například v Jeseníku, Přerově či Šumperku. Je užitečné, když si lidé sami mohou rozhodnout, kam může jít část veřejných peněz.

Právě možnost, že se mohou lidé na politice spolupodílet, je důležitá v utváření vzájemné důvěry. Což je krok k tomu, abychom na politiku nenahlíželi s takovým despektem.