Výtvarná tvorba provázela Hanu Žáčkovou už od dětství, které prožila v Kroměříži. Později se přestěhovala do Přerova a po gymnáziu nastoupila jako odborný ekonom do strojíren. Ani tehdy ji ale barvy neopustily a její obrazy zdobily například zasedací místnost. Větší prostor pro kreativitu dostala při práci v reklamě. Tvořila plakáty, obaly CD, jídelní lístky nebo ilustrace pro děti. Pak ale přišlo období, které její vztah k výtvarné tvorbě zásadně změnilo.
Kreslit už nikdy nebudu
Kvůli zdravotním problémům strávila rok v nemocnici. Po návratu navíc objevila svou ilustrovanou žákovskou knížku v prodeji v papírnictví, ovšem bez svého jména a bez souhlasu. „Byla to pro mě obrovská rána. Po dalších životních pádech jsem si nakonec řekla dost. Upustila jsem tužku z ruky a zařekla se, že už nikdy malovat nebudu,“ vzpomíná.
Výtvarnou tvorbu opustila a začala pracovat jako redaktorka a fotografka. Náročné pracovní tempo a další zdravotní komplikace ji však postupně přivedly k další operaci, dlouhé pracovní neschopnosti a nakonec k invalidnímu důchodu. „Byla jsem v pasti. Zavřená v jednopokojovém bytě, bez lidí a bez energie. Cítila jsem se jako lev v kleci. Nechtěla jsem nikoho vidět ani nic dělat,“ popisuje.
Dcera jí přinesla plátno a barvy
Zásadní roli v jejím návratu k tvorbě sehrála dcera, která v té době začínala svou terapeutickou praxi. Právě při společné práci se otevřelo také téma malování, které její maminka před lety opustila. Dcera jí nakonec přinesla malířský stojan, plátno a barvy a postavila je do ložnice. „Pořád mě pobízela: ‚Mami, zkus něco namalovat.‘ Já jsem o tom nechtěla ani slyšet,“ vypráví Žáčková.
Plátno zůstávalo přibližně měsíc netknuté. Pak si k němu jednoho večera sedla. Když od něj vstala, zjistila, že malovala dvanáct hodin. „Vůbec jsem nevnímala čas. Najednou to bylo zpátky. Ten klid, soustředění a hlavně radost. Jako bych znovu našla něco, co ve mně celou dobu bylo.“
Maluje podle pocitu
Hana Žáčková dnes nemá jeden vyhraněný styl ani techniku. Experimentuje s barvami a jejich strukturou a často sama předem netuší, jak bude výsledný obraz vypadat. Jednou například vzala celé plátno do sprchy a nechala po něm barvy volně stékat. „Maluji tak, jak to zrovna cítím. Nikdy přesně nevím, co z toho vznikne, a právě to mě baví. Když něco nevyjde podle původní představy, často právě tehdy přijde nápad, kudy pokračovat,“ vysvětluje. Malování pro ni dnes znamená především klid, radost a návrat k něčemu, co bylo vždy její součástí.
Obrazy vystavuje v Lipníku
Od začátku září mohou tvorbu Hany Žáčkové vidět také návštěvníci prodejní výstavy v informačním centru v Lipníku nad Bečvou. Obrazy si zde mohou nejen prohlédnout, ale také zakoupit.
Výstava představuje autorčinu různorodou tvorbu, kterou spojuje především intuice, emoce, experimentování a hra s barvami. Pro Hanu Žáčkovou je zároveň symbolickým vyústěním cesty od rozhodnutí, že už nikdy malovat nebude, až k návratu před plátno.
„Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu jednou své obrazy vystavovat, asi bych mu nevěřila. O to větší radost mám, že se malování do mého života vrátilo a že teď mohou moje obrazy vidět i ostatní,“ uzavírá Hana Žáčková.
