Čtyřicet pět minut po východu slunce (pro detailisty upřesňujeme na třicet sedm minut po západu měsíce) přijalo operační středisko žádost řidiče o pomoc s notně umíněnou ženou. Šofér vzápětí dodal, že nejde o spor s jeho vlastní neochotnou chotí, ale s cizí neochotnou chotí. Následně upřesnil, že právě projel úzkým podjezdem, přičemž spěchal ke světlu na jeho konci, když tu se mu těsně před cílem postavila do cesty překážka v podobě vozidla ovládaného neznámou držitelkou řidičského oprávnění.

Po nezbytné sérii světelných signálů, které by v bažinách spolehlivě zavedly do zkázy nejednoho zbloudilce, následovalo vytrubování, jež by s přehledem strčilo do kapsy Královský spolek fanfárníků. Distanční komunikace byla poté doplněna o specifickou mimiku s univerzálními neverbálními pohyby rukou, jenže v tu chvíli nastal zádrhel. Žena si postavila hlavu a trvala na tom, že má muž vzít zpátečku a zařadit zpátečku. Zatímco jí vysvětloval, že ona může couvnout pár metrů, on by musel jet pozadu několik desítek. Bohužel to mělo asi takový efekt, jako žádat krtka, aby se dobrovolně přestěhoval k sousedovi. To znamená žádný.

Svůj neochvějný postoj si žena držela i po příjezdu hlídky a nekompromisně prohlašovala, že jí značka teoreticky zajišťuje přednost v jízdě před protijedoucím vozidlem, tudíž na tom trvá i prakticky. Strážníky maně napadlo, že za urputnou snahou dostat se vpřed bylo nejspíš úsilí vyhnout se couvání do mírného kopce. Netrvalo dlouho a potvrdilo se, že ne vždy je dobré trvat stůj co stůj na svém.

Při kontrole se totiž ukázalo, že žena nemá u sebe žádné doklady, které by při řízení mít měla. Jelikož ji ani to nedonutilo z celé situace vycouvat se ctí, vzal to šofér na svá bedra a za pomoci strážníků se vrátil zpět na začátek. Cestu měla sice žena volnou, ale vítězství ji nakonec vyšlo dráž, než čekala.