Krátce před polednem prováděla hlídka kontrolu vlakového nádraží, když si povšimla mladé ženy, která s výrazem výše zmíněného honáka skotu sledovala z peronu pásy kolejí. Na tom by nebylo nic zvláštního, jen ať se zasněně dívá, kdyby u toho nedýmila jak pověstný sádrový ježek, který byl zdrojem povyražení v nejedné socialistické domácnosti a dokázal byt prodchnout úžasným pachem hořícího bakelitu. Když se k ní hlídka blížila, jala se dívka místo pražců zkoumat obzvláště vydařenou prasklinu v dlažbě, která navazovala na rozšlápnutou žvýkačku, podle úhlu pohledu připomínající stát ve střední Africe nebo hlavu Festera Addamse.

Strážníci mladici upozornili na skutečnost, že na nádraží mohou kouřit leda tak historické mašiny a pro pořádek ji vyzvali k prokázání totožnosti. V tu chvíli nastal zádrhel. Dívka ze sebe začala kromě dýmu chrlit jedno jméno za druhým. Bohužel ani první, ani druhé, dokonce ani to třetí neprošlo databází. Jakmile zjistila, že jde o slepou kolej, přehodila výhybku výřečnosti a zahájila bobříka mlčení. Nic nepomohly domluvy či žádosti. Zkrátka ostentativně mlčela.

Vzápětí si hlídka všimla na jejím oblečení jistých neklamných známek punku. Žádné fádní části zapalovače, cvočky, sušené krtčí ocásky či spínací špendlíky, alebrž bezpečnostní kódy z obchodu. Když strážníci poukázali na nezvyklé šatní doplňky, dostalo se jim lakonického sdělení, že v případě inkriminovaného outfitu jde o kořist z obchodu. Ale z jiného města, fakt. V tu ránu bylo jasné, že neznámá mladá žena sice z nádraží odjede, ale nikoliv do západu slunce (který by stejně nastal až za víc než čtyři hodiny), ale na policejní stanici.

Tam se potvrdilo, že strážníky jejich čich (pochopitelně obrazně, nikdo k nikomu nečichal) opět nezklamal. Dívka nebyla jen tak obyčejná kouřící cestující, ale celostátně hledaná kouřící cestující.