V odpoledních hodinách zavolala na stálou službu postarší, leč pozorná dáma, která sdělila, že z okna domu již drahnou dobu sleduje jakéhosi podivného chlapíka, který se za pomocí berlí snaží jít po chodníku. Sice srdnatě, ale marně. Berle i nohy mu každou chvíli ujedou na stranu (obvykle každá na jinou) a míří častěji k nebi než ke dlažbě. Vyjádřila tedy obavu, zda muž, ať už směřuje kamkoliv, tam také dojde. Poprosila tedy strážníky, aby se na něj mrkli a v rámci možností zkrátili jeho trápení na minimum.

Na místo se stáhla nejbližší hlídka a začala prohledávat okolí. Na lavičce přiléhající k dětskému hřišti po chvíli nalezla zadumaně se tvářícího muže, který pozoroval špunty. Na berlích, nikoliv na hřišti. To zelo prázdnotou. Strážníci s ním prohodili pár slov a jali se zjišťovat, co ho dostalo do jeho stavu. Vnitřního i vnějšího. Vzápětí vyšlo najevo, proč byl jeho pohyb tak komplikovaný. Uvedl, že dopoledne to ještě šlo a svištěl po chodníku jako zamlada, avšak pak se vyskytlo pár nečekaných faktorů. Poseděl s pár kamarády u jedné skleničky vína, aby společně oslavili konec roku dřív než všichni ostatní. Otočil rundu a chystal se domů, když tu jeden z přítomných získal neodbytný pocit, že nechce zůstat nic dlužný a objednal další kolo. Pocit byl zjevně extrémně nakažlivý, protože postihl postupně i další přísedící a některé i víckrát. Nakonec většina usoudila, že oslav již bylo dosti a vyrazila k domovům. Jim se to běhalo. Po dvou.

Mužovo interní koordinační středisko se sice snažilo skloubit pohyb rukou, nohou a berlí, avšak počet oslavových kol byl s plynulou chůzí naprosto neslučitelný a kompenzační pomůcky spíše škodily, než aby pomáhaly. Strážníci po posouzení situace vyhodnotili, že pro všechny zúčastněné a pár nezúčastněných bude nejlepší, když transport krapet urychlí a muže domů raději doprovodili. V databázi tím získal pořadové číslo šest set deset.

Opatrně s oslavami...