Večer pokročil, když na stálou službu zavolal svědek a oznámil, že před chvílí lapil v ulicích pořádného plaza. Škrtiče jako ruka. Co ruka, jako noha. Nejspíš jde krajtu nebo něco takového. Operační středisko oznámení přijalo se vší vážností, takže na povrch nevyvěral ani náznak vnitřních pochybností a přislíbilo vyslat na místo hlídku. Když se strážníci v terénu dozvěděli, k čemu vyjíždí, v hlavách se jim začal odvíjet tradiční scénář na jehož konci bude nakvašená užovka a vyděšený oznamovatel. Po příjezdu na místo kontaktovali muže, v jehož tváři se mísilo hodně pocitů, ale žádný nenaznačoval vyděšení. Na dotaz, kdepak má toho škrtiče, jen kývnul k plastové krabici u cesty. Strážníci nahlédli přes víko, a co myslíte? No jistě, měl ho tam.

Uprostřed bedny byl do úhledné spirály skutečně stočený had. Žádná fádní užovka, alebrž pořádná hadice. Do velikosti končetiny výše zmíněného produktu socialistické chemické tvorby sportovních medailí měl plaz sice daleko, ale stejně to byl pořádný kousek. Zakopnout o něj by člověk nechtěl. Nálezce a lovec v jedné osobě uvedl, že nehodlal nechat šupináče zbůhdarma bloumat ulicemi. Nejedna čivava by z toho totiž mohla mít smrt. S ohledem na zbytek rodiny však neplánoval poskytnout šupináči byť jen dočasný azyl, protože tchyně už odjela, takže požádal strážníky o pomoc. Dokonce by jim i přepravku zapůjčil.

Hlídka ho pochopitelně nechtěla nechat hadovi napospas a šupinatou rolku převzala. Jelikož měla záchranná stanice aktuálně zavřeno, trávil had zbytek noci na služebně. Samozřejmě bezpečně uzavřen a zajištěn. Druhý den spokojeně spící plaz putoval do rukou odborníků. Z celého případu plyne poučení, že je lepší krajta v bedně než čivava v krajtě.