Představte si, že se v neděli odpoledne na Silvestra procházíte při jarní teplotě 12 stupňů nad nulou. Tentýž den večer je ale už mínus 5 stupňů a brzy ráno skoro 20 stupňů pod nulou. Rozdíl kolem třiceti stupňů, prudké ochlazení, které se odehrávalo tempem tři stupně Celsia za hodinu. Pokud by snad někdo usnul večer pod vlivem silvestrovského koktejlu na lavičce, ráno by ho už museli od té lavičky odsekávat.
V článku na webu ČT24 o nevídané změně počasí říká meteorolog ČT Pavel Borovička: „Přes střední Evropu od severu přicházela velmi výrazná studená fronta, za kterou teploty spadly na některých místech až o třicet stupňů Celsia.“ V pražském Klementinu zaznamenali rozdíl v teplotách mezi nedělí 31. prosince a pondělím 1. ledna 1979 téměř 29 stupňů.
"Ráno nemohli sousedé odjet, většina aut zůstala na Nový rok na sídlišti, protože je lidi nenastartovali," vzpomínají pamětníci.
Pro republiku to byl šok. Mráz lidé samozřejmě snášeli, v tom problém nebyl, zásadní potíž ale nastala v energetice. Země byla tehdy závislá především na spalování uhlí, a to leželo v totálně zamrzlých zásobnících na nádražích a ve uhelných skladech. Ještě na Vánoce totiž pršelo a tak byly tisíce tun uhlí zmrzlé do formy nerozbitných ledových kopců. Nastalo to, čemu se pak v denním tisku a v dalších médiích říkalo "palivoenergetická krize".
Pohledem stranického regionálního tisku Stráž lidu se přitom ještě 4. ledna 1979 nedělo nic. Komunistickým soudruhům totiž dělala tradičně velký problém práce s pravdou a sdělováním nepříjemných skutečností. Čtvrtý den v ledovém království hlásala z titulní stránky Stráž lidu, že vstupujeme „slavnostně do dalšího roku pětiletky“ a že „Záleží na každém z nás“, jak se s úkoly čtvrtého roku 6. pětiletky vypořádáme. Přitom právě 4. ledna byl pro severomoravský kraj, vyhlášen patnáctý, tedy předposlední odběrový stupeň, což v praxi znamenalo mimořádné šetření elektrickou energií a citelné omezení běžného života.
Hlavně nenarušit zásobování
Teprve v sobotu 6. ledna nacházíme první zmínku o tom, že je důležité v mimořádně „tíživé energetické situaci nenarušit zásobování“ a že přijatá omezení značně stěžují práci v závodech, což ale odpovědní pracující dokáží zvýšenou pílí zvládnout. Jinak ale hlavní článek Stráže lidu informoval o tom, že národní podnik Tesla Litovel chce držet krok se světovou úrovní a i ostatní desítky článků se nesly ve stejném radostně optimistickém duchu, typickém pro tehdejší bolševickou propagandu. "Obětavá práce" socialistických pracujících měla vyhrát nad přírodou.
V následujících dnech přicházela opravdu tvrdá opatření okresní energetické komise. Mezi ně patřil příkaz snížit osvětlení veřejných budov, v ulicích večer svítit pouze na křižovatkách, ve školách udržovat pouze temperování, aby nedošlo k poškození budov, ve veřejných institucích a na úřadech zachovat teplotu 16 stupňů Celsia, zhasnout výkladní skříně prodejen a uvnitř snížit osvětlení na 50 procent, snížit vytápění v tramvajích a autobusech, zrušit veškeré kulturní akce, nařízeno bylo zcela zastavit vytápění v kostelech! V reálu nejezdily některé spoje, protože autobusy nestartovaly, odpadávaly i tramvaje, domácnosti, odkázané na dálkové vytápění, občas mrzly, protože vytápění bylo často přerušováno. Dokonce bylo načas zastaveno vysílání druhého programu Československé televize a omezen i první program. Prý proto, aby lidé nezapínali televizi a neodebírali tak mnoho elektrické energie. Zastavil se skoro veškerý kulturní život.
Do práce na lyžích, do školy vůbec
Praktická opatření se ovšem dotkla všech bez ohledu na kulturní, politické nebo náboženské preference. Dospělí například měli chodit do práce až na osm hodin, kdy je už světlo, aby nebylo nutno v kancelářích svítit. Ti, kdo nastupovali dříve, měli nařízeno nerozsvěcovat. Děti zůstaly doma. Nejprve na týden, posléze se ale „uhelné prázdniny“ protáhly skoro na celý leden.
"Dětem se to líbilo, boby a sáňky byly v permanenci, na sídlišti se lyžovalo. Pro dospělé to bylo horší, třeba to, že nejezdily tramvaje," přidává další vzpomínky paní Eva, která měla tehdy staršího syna v první třídě a mladšího ve školce. Oba museli zůstat doma. "My jsme měli normálně pracovní dobu od šesti, ale v lednu jsme dostali nařízení chodit na sedm a nesměli jsme v kanceláři svítit," přidává další vzpomínku její kamarádka Marie.
Pro mnoho z generace tzv. Husákových dětí zůstala v historické paměti právě tato poslední část úsporných energetických opatření. Najednou se nechodilo do školy, což bylo jinak zcela nevídaným úkazem, protože termíny prázdnin byly tehdy pevně dané a bylo jich o dost méně než dnes. A pak si ještě leckdo pamatuje i to, že mnozí lidé vytáhli ze sklepů běžky a sáňky a ze sídlišť do centra jezdili jako praví seveřané bílou stopou. I to dnes zní jako neuvěřitelná pohádka z dávných časů…
Následně režim nasadil do boje brigády socialistické práce, vojáky základní služby a další síly, a po dvou týdnech a pomoci přírody, která přinesla oteplení, se podařilo do konce ledna obnovit normální život v zemi. Zůstala vzpomínka na uhelné prázdniny a „zimu jako v pohádce“, která ale opravdu dost studila.
Zdroje:
Stráž lidu, obdeník OV KSČ a ONV v Olomouci, leden 1979
