Společnost

Písníčkář trefně shrnul pandemii v nové písni s názvem "Vir". Facebook ji chtěl odstranit

Pavel Josefovič Hejátko je český básník, muzikant, levicově orientovaný politický glosátor. Tato výrazná osobnost se nedávno dostala do povědomí na sociálních sítích a to v souvislosti se svým novým hudebním počinem písní "Vir", která ve svém textu odráží současnou situaci kolem Covidové krize.

Archiv PJH

Dalo by se říct, že na jaře letošního roku přišla vlna nejistoty, strachu a obav z budoucnosti, která se dotkla snad každého obyvatele České republiky, nebudeme-li se bavit o celosvětových dopadech pandemie. V té době většinu lidí ani nenapadlo zpochybňovat opatření a rezignovaně důvěřovali všemu, co jim politická uskupení prostřednictvím médií předložila. Druhá podzimní vlna už však byla jiná. Po prvních zkušenostech začali lidé myslet více kriticky a objevilo se mnoho názorů, které celou situaci označily jako naplánovanou, vykonstruovanou a dopady opatření hodnotili jako více škodlivé než pandemii samotnou. Jak jste vy sám prožíval jarní události a jak se na to díváte s odstupem času? 

Nebudu říkat něco, co nebylo. Byl jsem překvapený a asi i dost dobře zaskočený z toho, že se sem k nám koronavirus dostal a popravdě jsem počítal s tím, že se to bude týkat maximálně několika desítek jedinců a to ještě z řad dobrodruhů, kteří si jej přivezou z původních, řekněme exotických destinací. Že by na něj nebo s ním někdo zemřel, mě vskutku nenapadlo. Svým způsobem jsem byl asi velmi naivní, ale protože jsem tady na světě již nějaký ten pátek a zažil jsem MERS, SARS (ten z roku 2002), ptačí chřipku, prasečí mor, nemoc šílených krav atd. atd., bral jsem to asi tak nějak podobně. V té tzv. první vlně nikdo nic nezpochybňoval, protože lidé ještě věřili jak politikům, tak odborníkům a dokonce i úřadům. Ještě tak bych to dokázal se skřípajícími zuby chápat u těch odborníků, ale věřit politikům, kteří nás do března roku 2020 v lepším případě jen ohlupovali, lhali nám, okrádali nás a dělali si z nás legraci, to už bylo a je opravdu na pováženou. Ten samý fenomén „čistoty špinavých“ předvedla naše média v čele s Českou televizí. S tou Českou televizí, která je největším dezinformačním médiem v zemi! To už ví každé malé dítě. Zhruba někdy v květnu jsem v jednom statusu na Facebooku napsal, že jsme „přežráni strachem“. Když vlaje rouška, jde rozum stranou. Ovšem nic naplat, bylo to přesně tak. Je zapotřebí si uvědomit jednoduchou pravdu, v níž je obsaženo vše. Proč je koronavirus tak mocný? Pro svoji zdravotní nebezpečnost? Zatím (tato mutace) nikoli. Ale protože se narodil/byl stvořen/upraven do monetárního systému.

Jaké jsou podle Vás hlavní rozdíly mezi tím co se dělo v březnu a současnými podzimními opatřeními? 

Nejspíše v tom, že teď už asi opravdu jen málokdo věří tomu, že tu jde o samotné onemocnění covid-19 a že už asi i většina lidí pochopila, že jde o jakýsi sociálně-politicko-ekonomický experiment zasahující i do oblasti geoinženýrství, který nám jaksi zapomněli dopředu ohlásit. Hrozně mi vadí, jak se tu neustále napadají lidé, kteří v roušce snad doslova i spí, pomalu i vylučují, a přesto je to určitým „odborníkům“ málo. Toho pak zneužívají politici, kteří se sami covidu bojí natolik, že roušky nosí jen před kamerami a diktafony, dávají si schůzky v zavřených hospodách a protože nemohou říci nahlas, že pravým důvodem jsou oči a uši Velkého bratra, tak to kamuflují za všelijaké trapné komičnosti typu, že jinde nebylo volno apod. a dopřávají sluchu těm největším sociopatům a psychopatům, které ve svých řadách dokáží jen nalézt. Mrzí mě, že si lidé stále neuvědomují, že nám nevládnou (byť jsme si je sami zvolili) ti nejlepší, ale ti nejhorší z nás. A jak kdysi v jeho konkrétním případě velice prorocky prohlásil Bill Gates: „Když máte klíč k naprogramování mysli, odemknout dveře viru už je detail“.  

Koronavirus bude "strašákem", který nás bude provázet mnoho dalších let. Co si myslíte o jeho dopadech na psychiku lidí ve vašem okolí a na Vaši rodinu? 

O lidi v mém okolí se postarám, jak jen budu nejlépe umět a jak to bude v mých silách. Jak to ovšem zvládne to vzdálenější okolí, či přesněji, jak to zvládneme jako Česká republika, toho se obávám. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že oběti koronaviru se totiž už nyní dělí na tzv. přímé a nepřímé. A to ještě i ty přímé jsou značně diskutabilní. Odmysleme nyní jejich další polymorbidity, ale rozdělme je na ty, kteří zemřeli tedy s nebo na koronavirus přímo na kovidovém oddělení a na ty, kteří již zemřeli v jeho důsledku na jiných nemocničních odděleních, v domovech důchodců, domovech paliativní péče, hospicích na zanedbanou péči, steskem či spáchali sebevraždu. A pak tu máme oběti nepřímé. Nevinné, kteří se v důsledku ztráty zaměstnání dostali díky hypotékám a jiným druhům půjček, ale i klasickým normativním poplatkům, do existenčních exekučních problémů. Tipuji, že jich bude příští rok touto dobou jen v České republice kolem milionu. To je číslo, které nyní ještě nikoho nezajímá a až začne (těsně před parlamentními volbami), bude již dávno pozdě. Aneb jak si od vítězství k vítězství vesele směřujeme ke katastrofě.  

Složil jste píseň "Vir", která se rychle stala na sociálních sítích populární, na začátku Vám ji ale Facebook odstranil. Proč myslíte, že se to stalo, jak mohla být jedna píseň takovým trnem v oku, že někomu stála za odstranění? 

S oblibou a v sarkastickém žertu rád přirovnávám „Vir“ k Hutkově „Náměšti“. Je to komické hned ze dvou důvodů. Jednak se s Jardou zrovna dvakrát nemusíme a druhak žiji v malinkaté vesničce poblíž provinčního městečka Náměšť nad Oslavou. A proč to zmiňuji? Protože Vir je takovou tou klasickou demonstrační písní, mám tím na mysli, že jde o píseň primárně určenou pro zpěv na demonstracích, protože systémem opakování slok si ji může zpívat celý dav s písničkářem, aniž by znal slova předem a tím se tak nějak emočně násobí celá demonstrační atmosféra. Proč Facebooku tolik vadila, netuším. Možná proto, že je v ní nepatrný návod, jak se vypořádat s těmi, kteří nám tu teď dělají ze života peklo? Ale ten návod je slušný a ještě tak nějak mezi řádky, tak jsem zaskočený, že ti facebookoví administrátoři z Indonésie jsou takoví machři na češtinu a její poloskryté významy. Pak tedy klobouk dolů před nimi, protože to v mnoha případech na první dobrou nepochopila ani spousta Čechoslováků. Ale teď vážně. Je nejspíše vysoce pravděpodobné, že byla nahlášena nějakým všetečným udavačem, kterých mám víc než dost a to i mezi přáteli, natož mezi tzv. sledujícími a FB v jejím případě konal výjimečně rychle. Jiný smysl to moc nedává, každopádně výsledek je stejný. Jako takovou raritku jsem si schoval sken s oznámením, když mi ji smazali a napsali, že porušuje zásady a pravidla komunity. Na druhou stranu jí tím udělali medvědí službu, protože je nyní z pochopitelných důvodů o to víc populární, šíří si ji jak jednotlivci, tak různé sociálně-politické a kulturní weby. Vlastně je to momentálně asi moje nejznámější píseň, což mě trochu mrzí, protože si myslím, že mezi tou zhruba stovkou skladeb, které jsem již složil, mám i mnohem působivější kusy, ale na druhou stranu, co už je pro umělce větší odměnou, než že si cokoli z jeho díla žije dál samo svým životem.

Naštěstí po Vašem odvolání je píseň opět dostupná a volně všem k poslechu. Stylově se podobá tvorbě Karla Kryla, kde jste se inspiroval? A dalo by se říct, že se v jistých skutečnostech s tímto zpěvákem ztotožňujete? Například píseň "Veličenstvo kat" by se dala lehce vztáhnout i na současnou situaci. 

Z toho návratu po odvolání jsem v jistém šoku ještě teď. Zdaleka to nebyl od FB jediný status, který mi za těch deset let smazal a pokud si dobře vzpomínám, odvolával jsem se skoro vždy, ale jestli mi danou smazanou věc za celou tu dobu vrátili tak dvakrát, tak to bylo mnohokrát. A tohle je jeden z těch případů, být konspirátor, asi bych hned měl tendenci vytvořit z toho nějakou šílenou teorii typu, že se jim buď neskutečně líbila, případně že chtěli, aby se z ní stal virální hit, nebo v nadsázce, aby mě za ní při jejím hraní někde zatkli. K tématu Karel Kryl. Jsme taková extraordinární svatá trojice. Jistý Vojtěch Klimt, Luděk Zmrzlík a má maličkost. Ten první je třicet let předsedou Klubu Karla Kryla, skvělý Krylův životopisec vydávající o něm velmi hodnotné a kvalitní knihy, ten druhý je můj dlouholetý kamarád a jako poslední já, jejich spolunávštěvník akcí Klubu Karla Kryla. Karel byl výjimečná umělecká osobnost. Jako básník i jako písničkář. Je sice hezké, když mě k němu někdo přirovnává (a stává se mi to už dost dlouho a relativně často), ale nemyslím, že je to přirovnání zrovna adekvátní. Když odmyslím ten malicherný detail, že politicky jsme v takovém protipólu, že už to snad ani víc nejde, myslím, že i z hlediska tvůrčího jsme rozpoznatelně odlišní. Karel byl klasický písničkář, já jsem spíše kramářský pěvec neboli dumkař. Kryl měl krylovskou lyriku, já mám svoji specifickou hejátkovskou. To, nakolik je eventuálně kvalitní, případně nadčasová, obecně umělecky hodnotná, už posoudí jen případná setrvalost příznivců a donátor čas.  

Jakou další tvorbu plánujete v nejbližší budoucnosti?

Zatím jsem napsal sedm samostatných knih a před pěti lety natočil i debut CD, které se jmenuje „Vlaštovky v petroleji“, s patnácti autorskými písněmi. A do toho jsem na několika knihách podílel ještě i jako spoluautor nebo překladatel. Ale s tím finálním počtem to už také není až tak docela pravda, protože od roku 2015 jsem do letošního roku napsal svoji osmou básnickou sbírku „Zahrádkami nejen květenou“, která měla vyjít právě letos k mým 45. narozeninám, tedy 30. září 2020. Bohužel, stejně jako takřka u všeho, koronavirus to za nás rozhodl jinak. Ta sbírka je plná básní týkajících se přírodní lyriky mého rodného kraje, místa, v němž žiji, místních tradic a obyčejů. Stejně tak bych měl materiál i na další CD a do toho píši paralelně sbírku, která ponese název „Pře vtělena v tělo“, která je plná milostných básní věnovaných mé okouzlující ženě. Do toho píši spoustu sociálně-politických polemik, fejetonů a glos. Asi už bych měl materiál na nějaké ty sebrané spisy. Nevím, tyhle věci bych asi neměl moc říkat nahlas, to pak člověk mého typu mívá často náhodnou nehodu. Ale kdyby přeci jen, moje žena ví, kde všechny ty materiály jsou. I když mě mnohde označují za nesmírného egocentrika a sobce, nikdy bych ji nenechal nezabezpečenou. V mém světě se má muž o svoji ženu postarat. Ale jinak (za normálních okolností) považuji každého autora vydávajícího paměti nebo sebrané spisy před osmdesátým rokem svého života za nesvéprávného.  

Co si myslíte o globálních dopadech pandemie? Ať už se to bude týkat ekonomiky, politiky, zdravotnictví nebo potřeby změny životního stylu? 

Že půjde o svobodu vyprahlé pouště. Od března čtu všude na netu, v tištěných periodicích a sleduji v TV v různých pořadech, že kdo očekává návrat života do normálu, může na to rovnou zapomenout. A to je věru jedna z mála věcí, kterou jim věřím. Jsem pesimista. A fatalista. V jedné své básni z roku 1999 mám verš: „...a při tom všem mlčení umírali rychleji, než žili / Tak až se vzbudíte, zazvoňte i na můj zvonek“. Jinak už jsem na to odpovídal výše. Ty dopady budou neskutečné a megaobrovské. Myslím si, že je to srovnatelné s velkou hospodářskou krizí v roce 1929. Spousta lidí spáchá sebevraždu, spousta lidí bude stát ve frontě na polévku od Armády spásy, Pozitivum vidím v tom, že to možná stmelí některé rodiny. Lidé, kteří spolu do té doby nemluvili, najednou najdou společná slova. Budou muset. Nic jiného jim nezbude, nebudou-li chtít skončit v opuštěném vlakovém vagonu nebo kdesi pod viaduktem.  

Kdysi jste se v jednom rozhovoru vyjádřil, že cituji: „Jaroslav Seifert je náš nejpřeceňovanější básník“. Vy sám jste mnohými Vašimi čtenáři přitom brán jako jeden z našich současných nejlepších básníků, jak jste tato svá slova vlastně myslel? 

Jednoduše. Jaroslav Seifert je bezesporu jeden z našich nejlepších básníků. Na druhou stranu. Jeho tvorba do roku cca 1965 byla kvalitní a bez záměrných rádoby hrdinství. Plná neotřelých veršů, lyriky, nápaditosti. Od roku 1970 se však začal vymezovat vůči vlastnímu lidu a básník, který se odcizí národu, pro nějž má tvořit, ztrácí svoji poetiku. To, že v roce 1984 získal Nobelovu cenu, bylo jen proto, aby se západní svět pomstil bývalému Východnímu bloku, nepřímo odměnil a podpořil Chartu 77 a absolutně nikterak to nesouviselo se Seifertovou básnickou tvorbou a to mě na tom mrzí tak nějak nejvíce. Kdo to nevidí, nebo dokonce popírá je diletant a člověk, který si sám sobě lže. Nobelova cena je politický akt. Byl, je a bude. Vidíme to na příkladu masového vraha Baracka Obamy. Nejinak je tomu i v oboru literatury. Charakterní výjimkou byl J. P. Sartre, který jako jediný Nobelovu cenu za literaturu v roce 1964 odmítl, protože věděl, že toto ocenění nemá s literaturou samotnou pranic společného a že by jejím převzetím naopak popřel sám sebe.  

Rovněž tak u Vás došlo k velmi zajímavému paradoxu. Na jednu stranu jste neoddiskutovatelně tímto režimem umlčován, přehlížen a svým  způsobem i vlastně zakazován a na druhou stranu máte dost slušnou  čtenářskou základnu, Vaše knihy se na svůj žánr (poezie), prodávají velice slušně, některé Vaše písně již zlidověly a jste takovým tím bardem z lesa, na jehož názory, myšlenky i tvorbu se vždy s napětím čeká.  Čím si to vysvětlujete?  

To je hodně dobrá otázka, na kterou se docela nedobře a těžce odpovídá. V téhle branži to funguje jako v každé jiné. Když začínáte, je velmi podstatné, s jakou skupinou lidí se při tom stýkáte a snad ještě víc, co jim i jejich kolegům (z dalších „skupin“) říkáte. Pakliže v duchu, co na srdci, to na jazyku, můžete si být téměř stoprocentně jista, že to s Vámi nedopadne příliš dobře. A to i přes stále a dlouhodobě všemi kolem zdůrazňovaný opak. Teď s odstupem času už má člověk nad tím takový romantizující nadhled, ale nebylo to moc příjemné, vlastně to bylo celé dost strašné. V tom všem „neštěstí“ jsem měl to štěstí, že jsem třeba v letech 1998–2008 celkem často veřejně vystupoval a to i přes všechny své názory, které jsem stejně jako nyní nahlas prezentoval. Výhoda byla v tom, že mnoho z pořadatelů, organizátorů, majitelů klubů, knihoven, kulturních domů apod. si myslela, že ty věci mám jako nějakou svoji formu image, že je nemyslím vážně a že to vše říkám jen pro své zviditelnění. Takže jsem vlastně jen čekal na dobu, kdy pochopí, že to celé není recese a že mé názory jsou skutečně mými názory. V tom momentě se to všechno zlomilo. A to štěstí v tom bylo to, že už jsem za tu dobu měl dostatečné množství lidí, kterým se má tvorba líbila natolik, že jim buď tyto mé „jiné“ názory nevadily nebo se jim dokonce líbily. A to jak samotné moje názory, tak tvorba. Ono totiž od toho období cca 2007/2008 na mě začal docela velký mediální hon, takže o to víc jsem byl překvapen podporou čtenářů a lidí, kteří se za mě postavili. Bardem z lesa se stanete snadno, když v něm prakticky žijete a jediný Váš komunikační kanál se světem je tak v podstatě jen telefon, s nímž máte ovšem prakticky nulový signál, takže si s někým jen obyčejně zavolat je takřka nadlidský výkon, a pak zůstává už jen to psaní na Facebook. Vzhledem k tomu, že koncerty, recitály a autorská čtení jsem měl velice sporadicky už před letošním rokem, neměl jsem nějak extra moc možností kterak přijít do kontaktu s lidmi ani před tím letošním březnem. Ten to celé jen zlegitimizoval a utužil i pro ostatní. Na rozdíl od mých kolegů jsem měl svým způsobem výhodu, protože to, co oni zažívají nyní těch devět měsíců jakožto životní novinku, v tom já žiji v různých vlnách s většími či menšími výkyvy těch posledních dvacet let. A jak si vysvětluji, že se má tvorba lidem líbí? Protože je jiná a protože chci věřit tomu, že se jim prostě a obyčejně líbí, za což jsem samozřejmě nesmírně rád, neboť jsem zaregistroval i tak neskutečné fenomény, například jsou lidé ostrakizováni za to, když se už jen někde přiznají (třeba ve virtuálu, ale i veřejně v životě) k tomu, že čtou nebo poslouchají Hejátka. A ne, nežertuji. Abych všem těmto věcem i já sám věřil, mám už za ty roky v počítači speciální složku, která se jmenuje „PJH absurdity“ a v ní mám všechny tyto věci uložené. Je to pro historii, aby (až tu jednou nebudu a mé jméno třeba nebude už představovat takové zlo jako dnes) měli literární historikové, psychologové, psychiatři a já už ani nevím jací ještě odborníci, co studovat. Leckdy jde doslova o exkluzivní materiál. Třeba když Vám na již smluvně ošetřený a prakticky domluvený koncert napíše jeho organizátor pět dnů před konáním, že se omlouvá, ale že jej musí zrušit, protože nevěděl, „kdo jsem“ a že mu bylo doporučeno, ať si mě raději nezve, pakliže tam chce mít ještě koncerty a akce jiných umělců atd. 

Zanedlouho je tu opět výročí 17. listopadu. Vy sám jste vystudovaný religionista, který ovšem momentálně dělá už druhým rokem kotelníka. Jak toto výročí vnímáte a co se ve Vašem životě stalo, že se nevěnujete svému vystudovanému povolání?  

Samet je jen předražená plsť. Jeho výročí oslavím podobně jako dušičky. Zapálím svíčku za zmařené životy všech těch, kterých se to už třicet jedna let týká. Celá ta geneze, která listopadu předcházela, začala zavražděním J. V. Stalina, tedy rokem 1953. To, co se následně dělo v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968, už byly všechno jen výsledky trockismu naplňovaného Chruščovem a jeho následovníky. Konec osmdesátých let v Evropě tak byl jen důsledkem koncových dohod o zničení všeho pracně a krví budovaného mezi Michailem Gorbačovem a Ronaldem Reaganem. To, že jsme byli v rámci barevných revolucí Východního bloku v roce 1989 vlastně poslední, je už v tom celém, jen takovým konečným paradoxem. Socialismus je pokus o nejdokonalejší sociálně-politický lidský řád a jako takový dostal šanci pouhých 40 let. A to ještě šanci v uvozovkách (která dopředu neměla možnost cokoli dokázat), protože jeho protistrana mu namísto spolupráce (nebo v lepším případě alespoň ignorace) házela řádné klacky pod nohy. A to jsem ještě velký eufemista. Přesto jsou mu vyčítány věci, které jsou mnohdy absolutně nesmyslné, a k tomu je mnohými staven pomalu na roveň satanismu. Přitom tu máme církve (a budu religiózně korektní, takže nebudu konkrétní), které už některé přes dva tisíce let ničí životy stamiliónů lidí a to doslova, včetně jejich zabíjení, ale to vše jsou přece jen „dětské nemoci“ nebo selhal lidský faktor (a to ještě parta jednotlivců). To už přece nemůže ani nikdo normálně smýšlející brát vůbec vážně. A tím Vám souběžně odpovídám i na otázku, proč se nevěnuji tomu, co jsem vystudoval, protože mě zkrátka s těmito názory na adekvátních pozicích ani nezaměstnají a já nejsem ten typ, že pakliže už bych je tedy pragmaticky na sebe neprozradil při přijímacím pohovoru, tak že by se je stejně časem o mně nedozvěděli moji spolupracovníci a v rámci kolegiální lásky by to honem rychle nedonesli vedení, které by se se mnou pod nějakou tou záminkou už stejně hodně rychle opětovně rozloučilo. Takže poté, co už mě přestalo bavit střídat jednu brigádu za druhou, z překladů na volné noze zaplatíte s bídou to SIPO, rozhodl jsem se najít nějakou tu dělnickou profesi, kde nikomu mé názory vadit nebudou, protože ho ani nebudou zajímat. Prosté, leč pravdivé. A tak jsem si našel úžasnou pozici cca deset km od svého bydliště v klihárně, kde dělám nočního kotelníka a jsem tam maximálně spokojený. A nemyslím to jako ironii.

  

INZERCE


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.