Laugavegur trek aneb jedním slovem ÚLET

V první polovině sprna se nám podařilo domluvit si v práci pětidenní volno a čekalo nás něco velkého. Již pár měsíců jsme si nadšeně četli o Laugavegur treku, nejoblíbenějším treku na Islandu a údajně jednom z nejkrásnějších treků na světě vůbec. Island jsme nemohli opustit bez toho, abychom se na tuto túru nevypravili. Než jsme na samotný hike vyrazili, předcházela tomu důkladná příprava. Pečlivě jsme pročetli několik článků o tomto treku, shlédli pár videí a nastudovali trasu. Základní varianta hiku má 55 kilometrů, které jsou rozloženy do čtyř dnů. Trek se dá prodloužit o dalších 25 kilometrů (spojením s tzv. trekem Fimmvorduhals). Když už se na trek vydáváme, rozhodli jsme se zdolat ho celý, tedy 80 kilometrů. Trek podle všeho neměl být sám o sobě nikterak náročný, zradit nás však lehce mohlo islandské počasí, které (jak už jsme zjistili) umí být pěkně přísné. Z předpovědi jsme byli zklamaní, protože na všech pět dnů, které jsme měli na trek vyčleněné, ukazovala déšť a vítr. Vzhledem k tomu, že se ale na Islandu počasí mění doslova z minuty na minuty, věřili jsme v to nejlepší a předpovědí se nenechali odradit.

"Nejošemetnější otázkou bylo jídlo. Vzhledem k tomu, že jsme si ho nesli na pět dní na zádech, muselo být co nejlehčí, ale zároveň s pořádnou výživovou hodnotou, aby takové otesánky, jako jsme my dva, dostatečně nasytilo. Dieta zněla přísně, na snídani ovesná kaše, denní příděl dvou tyčinek a dvou sucharů s kouskem sýra a na večeři rýže se sójovým masem nebo kuskus s oříšky a semínky. "

Nastal den D, po ranní směně jsme naházeli krosny do auta a vyrazili jsme směr jih. Trek se většinou chodí z Landmannalaugaru, který se nachází v islandském vnitrozemí směrem na jih, s tím, že prodloužená varianta dojde až na pobřeží do Skógaru. My jsme se však rozhodli jít v opačném směru, protože jsme se dočetli, že na treku kvůli jeho oblíbenosti bude spousta lidí, a tak jsme si řekli, že bude lepší ostatní turisty pouze míjet než jít za/před/mezi/s nimi. Sice nás tak čekalo o něco větší převýšení, ale na těch 80ti kilometrech se to přece ztratí. Plán byl dojet autem do městečka Hella, přespat tam v autě, ráno brzo vstát a stopem se dostat do Skógaru, který je vzdálený asi 60 kilometrů od Helly, a co nejdřív vyrazit na túru, protože nás čekalo 25 kilometrů s velkým převýšením. Plán vyšel pouze z části. V Helle jsme přespali přímo na hlavním parkovišti u benzínky a autobusové zastávky, vstali jsme relativně brzo, nadšeni, že obloha je jenom z půlky zatažená, vyhlídli jsme si skvělé místo na stopovaní, vytasili naši kartonovou krabici s nápisem naší cílové destinaci, zdvihli jsme palec a čekali. Aut projíždělo poměrně hodně, ale žádné né a né zastavit. Všichni se na nás pouze zdvořilostně usmáli, případně zamávali, ale nikdo si nás nechtěl vzít na palubu. Pravda, že většina aut byla naložená a asi je naše obří krosny trochu děsily...čas plynul, obloha se pomalu celá zatáhla a nevěstila nic dobrého. Naštěstí jsme měli plán B. Před desátou hodinou vyjížděl z Helly autobus směr Skógar, a tak naše stopovací krabice letěla do koše a my jsme se za nekřesťanské peníze svezli autobusem do Skógaru. Cestou se stalo to, co jsme nechtěli. Rozpršelo se. Ve Skógaru jsme vystoupili, nasadili jsme pláštěnky, něco málo pojedli, protože byl pomalu čas oběda, vyfotili jsme se u populárního vodopádu Skógafoss a začali jsme stoupat vzhůru. Hned na úvod nás čekalo prudké stoupání, protože jsme se potřebovali dostat nad vysoký vodopád. Pršelo, pláštěnky plápolaly ve větru, všude zavazely davy turistů, krosny s každým z nekončících schodů těžkly, ale nic z toho nám neubíralo na nadšení. Konečně jsme na treku a nemohli jsme se dočkat, jaké krásy nám Island ukáže.

První část túry vedla proti proudu řeky Skóga, kterou co chvíli zdobí úžasné menší i větší vodopády a kaňony. Všude kolem jsou zelené pláně, pasoucí se ovce a taky mlha. Po prvních pár kilometrech přecházíme divokou řeku přes dřevěný mostek a krajina se začíná pomalu měnit. Řeka mizí, zeleň mizí a nahrazuje ji suťovitá krajina. Mlha bohužel nemizí, a tak vlastně ani moc nevíme, co je kolem nás. Stále stoupáme, stále prší a pomalu nám začíná docházet energie. Víme, že za pár kilometrů je nějaká záchranná chata a jsme odhodláni zatnout zuby, přetrpět hlad a dát si sváču až na chatě. Konečně ji v dáli vidíme a nemůžeme se dočkat, až se na chvíli schováme do sucha, do tepla a dáme si ty dva zatracený suchary. Před chatou oklepáváme pláštěnky, což zevnitř zpozoruje jedna Islanďanka, otevře nám dveře a dá se s námi do řeči. K našemu velmi nemilému zjištění nám oznamuje, že se do chaty můžeme jít zahřát a dočepovat si vodu, ale že jí za to budeme muset zaplatit. To s díky odmítáme a svačíme venku schoulení pod pláštěnkami. Je nám zima, a tak pauza na vysněnou svačinu trvá pouze nezbytně nutnou dobu. Mimo jiné nás Islanďanka trochu vystrašila, protože se tvářila, že není počasí vhodný na to, abychom pokračovali v túře dál do Þórsmörku (což byl cíl naší první etapy), straší nás nějakým prudkým stoupáním a pak ještě prudším klesáním, které je za mokra velmi nebezpečné...nevěříme jí a myslíme si, že nás chtěla jenom nalákat, abychom se v její chatě za mastný poplatek nechali ubytovat. No, zpětně jí trochu musíme dát za pravdu. Cesta se za chatou začíná měnit v horor. Cesta stále stoupá, mlha houstne a my se po chvíli ocitáme na sněhu černě zabarveném od sopečného popela.

"Po chvíli si uvědomujeme, že jdeme po ledovci a trhlin v něm si kolikrát všímáme až na poslední chvíli."

Tento úsek túry je značen vysokými žlutými tyčemi, ale i přesto se na trase párkrát ztrácíme. Viditelnost je místy téměř nulová a chvílema nás popadá panika. Ve snaze najít cestu narážíme na španělský pár, který taky sešel z cesty. GPS se nechytá, a tak Pablo zkouší štěstí s kompasem. Musíme mířit na sever, kompas je však zmatený...nacházíme se někde mezi sopkama, což na kompas nemá dobrý vliv. Po chvíli zoufalého bloudění narážíme na žlutou tyčku. Jsme zachráněni! Pokračujeme tedy dál v cestě a společně s našimi španělskými spolubojovníky si představujeme, jaké jsou tady asi výhledy. Nacházíme se v nejvyšším bodě celého 80ti kilometrového treku, v průsmyku mezi sopkami a dvěma ledovci Eyjafjallajökull a Myrdasjökull. Stezka vede po lávě vyvřelé během erupce sopky Eyjafjallajökull v roce 2010, geologickým útvarem zvaným Magni. Sbíráme si tedy lávové kamínky jako suvenýry (jako kdybychom neměli batohy už tak dost težký) a začínáme klesat.  

Po cestě dolů to opravdu klouže, a tak jsme poprvé za celý den rádi, že je mlha a nevidíme ty útesy pod námi. S klesajícími metry začne mlha pomalu ustupovat a před námi se naskýtají neuvěřitelné výhledy na okolní útesy. Krajina se dramaticky mění, všude kolem nás je to zelené a připadáme si jako v Pánovi prstenů. Začíná se nám pomalu ukazovat údolí Þórsmörk. Na jednu stranu spěcháme dolů, protože se nemůžeme dočkat, až se najíme, převlečeme do suchého a zalezeme do spacáků...na druhou stranu se každou chvíli zastavujeme a kocháme se výhledy. Do kempu jsme se obzvláště těšili, protože jsme se dočetli, že je v něm sauna. Na recepci však zjišťujeme, že sauna není v tomto kempu, ale v jiném na druhém břehu řeky, kterou nám však nedoporučují brodit, protože po celodenním dešti je těžce rozvodněná a už tam dnes museli někoho lovit. Nemusí nás přesvědčovat dlouho, abychom tam nechodili...po 25 kilometrech a 1000 nastoupaných metrech s těžkým batohem nemáme sílu dojít ani na záchod, natož ještě brodit řeku...musíme se tedy spokojit se saunou, kterou jsme měli celý den pod pláštěnkami.  

V noci spíme jako zabití, ráno jsme chtěli vstát brzo, abychom zkontrolovali hladinu řeky a případně ji v 8 hodin přejeli terénním autobusem, jak nám paní recepční radila. Únava však byla silnější a odjezd autobusu jsme prospali...nezbývá než doufat, že se řeka přes noc trochu uklidnila. Po rozlepení očí nás čeká příjemné překvapení..na náš stan svítí sluníčko! Tak rychle vyházet všechny věci ven a jde se sušit. Během snídaně vše krásně usychá a my se tedy balíme a vyrážíme na druhou etapu. Tentokrát nás čeká pohodovějších 16 kilometrů s poměrně rozumným převýšením, takže se není čeho bát. Po nasazení batohu a prvních pár krocích však cítíme spoustu nepříjemných pocitů a bolestí a doufáme, že se během dne trochu rozejdeme. Hned za kempem je zmiňovaná řeka...je pořádně široká a voda v ní teče poměrně rychle...nikde nikdo není, a tak se nemáme koho zeptat, jestli je to normální stav nebo je nenormálně rozvodněná. Sundáváme tedy boty a pomalu brodíme. Voda je pekelně studená. Je vidět, že pochází z okolních ledovců. Ještěže svítí sluníčko, které nám dodává pocit tepla. Obloha je vymetená a my se kocháme výhledy na ledovce, kolem kterých jsme předešlý den procházeli..ani jsme netušili, že to jsou takoví obři. Po přebrodění řeky, procházíme lesem, což je na Islandu velmi netypické, a tak i z obyčejného lesíka máme ohromnou radost. Následuje krátké stoupání, klesání, brodění další řeky, svačina s výhledy, stoupání, klesání....celý den se krajina houpe a mění. Chvíli zeleň, chvíli černá pláň porostlá barevnými kvítky. Závěrečné stoupání a jsme v kempu Botnar, který připomíná expediční himalájský basecamp.

Třetí den nás opět probouzí sluníčko, a tak s úsměvem na rtech vyrážíme za dalšími krásami Islandu. Čeká nás fyzicky nejméně náročná část treku. Za kempem stoupáme do kopce až se dostáváme na černou planinu, ze které vystupují zelené kopce. Po překonání pláně nás čeká nejhlubší brod celého treku. Zkušeně ho zdoláváme, a protože není kam spěchat, dopřáváme si na jeho břehu sladkou tyčinku a koukáme, jak brodění zvládají jiní turisté. Shodujeme se na tom, že jsme zvolili správný směr túry. Naším směrem jde pouze pár lidí, kdežto v protisměru turistů proudí mnohem víc. Každý den si v půli dne děláme pauzu na svačinu a v tu dobu projde většina lidí, takže se zas tak často s ostatními turisty nemíjíme. Přejdeme pár kopečků, přebrodíme další řeku a už z vrchu koukáme na jezero Álftavatn, u kterého se nachází další kemp. Tentokrát si dopřejeme trochu luxusu a dáme si sprchu. Stan stavíme u potůčku v blízkosti jezera, vaříme večeři, nahříváme se na sluníčku a užíváme si pohody a krásných výhledů.

Zdá se to jako zázrak, ale i další den se probouzíme do slunečného rána. Předpověď Islanďanům díkybohu nevyšla a my už téměř zapomínáme na mordor prvního dne. Na trasu se tentokrát vydáváme mezi prvními, protože jsme se rozhodli, že pokud vše dobře půjde, spojíme poslední dva úseky treku a půjdeme je v jeden den. Mělo by to být asi 24 kilometrů, takž nic co bychom nezvládli. Sluníčko svítí, ale vítr oproti předchozímu dni nabral na síle. Opírá se do nás a jeho prorážení nám bere síly.

"Po nekonečné větrné planině a překonání jedné říčky nás čeká prudké a nekončící stoupání. Pěkně se v něm zapotíme a nestačíme lapat po dechu. Když se ale otočíme, nestačíme zírat, co máme za zády."

Z vrcholku kopce máme celý Laugavegur trek jako na dlani, jezero Álftavatn, černé planiny, zelené hory a v dáli i ledovce z prvního dne. Na druhé straně kopce na nás už čekají naprosto jiné scenérie. Konečně nás obklopí panoramata duhových hor, které hrají všemi barvami. Všude to navíc začíná čoudit a je cítit síra....nechápeme, co to ta příroda tady vytvořila.

Pohled na ryolitové kopce v kombinaci se sněhem, který se tu od zimy drží, je neuvěřitelný. Nemůžeme se vynadívat, na druhou stranu však víme, že musíme spěchat, pokud se chceme dostat až do závěrečného bodu treku. Po několika kilometrech v dáli za černou plání vidíme chatu Hrafntinnusker. Chata, se nachází v polovině naší denní etapy, a tak plánujeme, že u ní poobědváme. Zdá se, že už tam každou chvíli budeme. Zdání však klame. Pláň není pláň, ale je to zvlněný povrch, takže neustále prudce klesáme a pak zase prudce stoupáme. Nazýváme tyhle prohlubně "zradami". Je to jedna zrada za druhou, psychicky nás to docela vyčerpává. Ledovec nám tady nachystal pěkný překážky. Než se dostaneme k chatě, procházíme množstvím sopečného skla (obsidián), a tak do batohu přidáváme další kamení. Když jsme konečně u chaty, poobědváme a vydáváme se opět na cestu.

Černá pláň pokračuje i za chatou, naštěstí už bez zrad. Po cestě mineme mohylu na památku klukovi, který pár set metrů od chaty zemřel, protože kvůli mlze jí nenašel. Nepřipouštíme si podobnost k našemu zoufalství z prvního dne a šlapeme dál. Začíná se zatahovat a duhovým horám to přidává na dramatičnosti. Následuje pozvolné klesání, nějaká ta smradlavá jezírka, lávová pole a ryolitové hory všude kam se podíváme. Čím víc se přibližujeme k Landmannalaugaru, tím víc se zvyšuje koncentrace lidí. Místo je totiž takovým středobodem islandského vnitrozemí, jezdí sem denně několik terénních autobusů a lidé se sem po přebrodění pár řek dostanou i autem. Je to tedy výchozí místo pro řadu kratších i delších túr. Z vrcholku duhových hor už vidíme kemp. Poslední kroky bolí, ale zvládáme to a po čtyřech dnech a 80ti kilometrech dorážíme do cíle! Nadšení je obrovské, dokonce si kupujeme i předražené pivo a užíváme si blažených pocitů. Laugavegur v překladu znamená cesta horkých pramenů a jeden takový na nás za odměnu čeká v Landmannalaugaru. Po večeři tedy dáváme parádní koupačku a regenerujeme bolavé tělo.  

Ráno se pořádně vyspíme a přemýšlíme, jak se do druhé hodiny odpolední, kdy nám jede autobus, zabavíme. Původně se chceme jít jenom naložit do jezírka, pak v nás ale převládne duch turisty a vyrážíme na nedaleký kopec na vyhlídku. A když už jsme na kopci, není to přece až tak daleko na ten vyšší a vzdálenější kopec...navíc bez batohu to jde tak nějak samo. Nakonec vyšplháme na nejvyšší kopec v okolí, pokocháme se výhledy a pak rychle spěcháme do kempu sbalit stan, aby nám autobus neujel. Samotná cesta autobusem je taky zážitek. Skáče to jak na horské dráze, brodíme jednu řeku za druhou a doufáme, že řidič ví, co dělá. Věděl, v pořádku nás totiž zavezl do Helly, kde na nás už netrpělivě čekal Sharan a mohli jsme vyrazit zpět na sever do hotelu.

Asi nemůžeme soudit, jestli je Laugavegur nejhezčí trek na světě nebo ne, protože ten zdaleka ještě nemáme procestovaný celý, ale co rozhodně můžeme říct je, že to byla naprostá bomba. Trek prochází nespoutanou islandskou přírodou, okolí se neustále mění a celý trek je neuvěřitelně pestrý a rozmanitý. Byl to pro nás nepopsatelný zážitek (i když jsme se ho teď snažili popsat) a určitě bychom to doporučili všem, co se na Island vydají.

Příště nás v tomto cestovatelském seriálu čeká - Vzácná návštěva na Islandu.