Představte si, že jste v Olomouci (to znamená na planetě Zemi a dokonce v Česku) a že je rok 2020, 8. leden, a před vámi nejvyšší představitel Olomouckého kraje, hejtman Ladislav Okleštěk spolu s premiérem této země Andrejem Babišem, a fotbalovými trenéry Brücknerem a Uličným, křtí novou knihu. Na nenápadné akci se sejdou asi dvě stovky lidí a se zájmem si čtou, co ten hejtman vymýšlí a proč mu k tomu sekunduje přímo předseda vlády.
Co přitáhlo pozornost? V útlé publikaci vhodné do kabelky či kapsy saka se čtenářovi otevře pohled do vizí lídra vládnoucí ANO v Olomouckém kraji. Na 69 stranách textu a umě provedených ilustrací (nutno přiznat, že minimálně úroveň kreseb je sama o sobě špičková) se čtenář dozví o třinácti vizích, které hejtman ve formě vyprávění své vnučce Bětušce sděluje cestou na výlet do Jeseníků. Poměrně poutavou a čtivou formou vyprávění formuluje hejtman třináct základních představ o tom, jak bude náš kraj vypadat v roce 2040.
Hned na první pohled je kniha kontroverzní. Jsou v ní rakety, roboti, vznášedla. Mimo to ale i jiné věci, které sice nepovažujeme za sci-fi, ale stále nám jako UFO unikají. Příkladem je tunel pod Červenohorským sedlem, který do oblasti science fiction spadá kvůli dosavadní neschopnosti politiků jej prostě postavit. Ale jsme v Česku, kde bohužel zatím stále má jeden bobr nebo sysel přednost před zájmy člověka, i když je to člověk chovající se k přírodě ohleduplně.
Za sci-fi je v knize považováno i to, že by se už nemuselo všechno na krajském úřadě řešit přes papírové formuláře, ale elektronicky. Proč je toto hejtmanova vize pro rok 2040 a proč už to dávno nefunguje dnes? To je záhada…
Některé vize Ladislava Oklešťka jsou zcela opodstatněné a proveditelné. Například v oblasti životního prostředí jeho plány na podporu zadržování vody v krajině, odstraňování ekologických zátěží nebo na zlepšování klimatu ve městech odpovídají plně nejnovějším trendům v oboru. Podobně vize o zdravotnictví není utopií. Dálkově poskytované lékařské konzultace, snad dokonce vyšetření, je opět trend v rámci nejmodernějších technologií v oboru. Ale co rakety na Libavé? To je už silné kafe, řekl by jeden.
Důkladným čtením si potvrdíme, že hejtman Okleštěk nevykládá o jaderných zbraních, ale o vesmírném programu pro civilní účely, o využití kapacit českých vědců a průkopníků na poli vesmírných technologií. Takové nanodružice jsou opět aktuálním trendem a řada českých firem se již dnes skutečně podílí na jejich výrobě. Vlastní raketodrom hledá například Německo (jednou z uvažovaných lokalit je letiště u Rostocku, druhou variantou je letiště u Cuxhavenu). Proč bychom se po čecháčkovsku měli zdržet tohoto rozvoje? Česko(slovensko) patřilo dříve ke světové špičce v průmyslu, vzdělávání, v zemědělství a dalších oborech. Proč se v poslední době této špičky bojíme a raději se krčíme někde v koutě?
Třetí kategorií vizí hejtmana Oklešťka jsou skutečně věci v současnosti těžko představitelné. Třeba anexe Pradědu ležícího těsně za hranicí Olomouckého kraje. Věřme, že spíše než o stav choré mysli pana hejtmana jde o symboliku jeho snažení o propagaci krásných moravských hor nebo snahu autora o vyvolání zájmu o samotnou knihu. U vize o sportu najdeme v knize útržek z novin budoucnosti, který hlásá vítězství hokejového týmu Jeseníku v extralize. A k tomu slibuje v Jeseníku zimní stadion. Jak tomu rozumět?
Blázen věří, že do dvaceti let provinční Jeseník zvedne nad hlavu pohár pro mistry českého hokeje. Snílek o tom sní. Vizionář v tom koná. Je to těžké soudit, i když to bereme jako nadsázku. Právě na příkladu dnes zatím fiktivních jesenických hokejistů můžeme hodnotit celou knihu.
V zásadě platí dvě varianty. První cestou je stanovit vysoké cíle a očekávání. V tomto případě také platí okřídlené rčení: malý jest ten, kdo má malé cíle. Současně platí, že bez vize a cílů se nikam nedostaneme a že je lepší ambiciózní cíl, který třeba splníme z poloviny, než cíle při zemi, nízké a neambiciózní, které i když jsou splněny, nedosahují ani poloviny těch cílů velkých. A to je druhá cesta: držet se u země, radši nic nedělat a tedy neriskovat, že se něco pokazí. V tomto smyslu je Oklešťkova kniha vzácným přístupem.
Jako hejtman Olomouckého kraje má Ladislav Okleštěk jistě přehled o tom, co Olomoucký kraj včetně nás, kdo žijeme v bývalém okrese Přerov, trápí a jaké jsou možnosti řešení. Ale ani hejtman sám nemávne kouzelným proutkem, aby splnil tyto sny. Na straně druhé bez lídrů a vizí, které stanovují a pomáhají plnit, bychom přešlapovali jen na místě a v lepším případě doufali v přízeň jiných sil než ve vlastní um, dovednost, odhodlání. V tomto ohledu je Oklešťkova kniha inspirativní a když nic jiného, tak vyvolává znovu apel na historicky odzkoušený fakt, že jen ti, kdo vidí dále než na špičku vlastního nosu, mohou věci aktivně měnit k lepšímu.
VERDIKT:
Kniha rozhodně stojí za přečtení. Čtivou formou psané dílo lze dočíst velmi svižně. Vize v knize obsažené jsou někdy tak velké a široké, že by i jejich dílčí části vydaly na samostatné recenze. Bez ohledu na politické preference čtenáře přináší kniha zajímavý pohled do úvah jednoho z nejmocnějších mužů v kraji, který budoucnost vidí optimisticky.
Knihu vydalo nakladatelství GRASPO a je možné ji získat v e-shopu Gnotes.cz
