Tato milovnice literatury napsala už svou devátou knihu na jejíž autogramiádu se můžete těšit 5. listopadu  ve Výstavní síni Pasáž, křest spojený s autorským čtením a s autogramiádou pořádá Městská knihovna – a počet míst je omezený, takže kdo chce přijít, musí si místo rezervovat v knihovně. "A číst budu nejen já, ale i tři kmotry Začátku, jimiž se stanou moje tři kolegyně z tiskového oddělení magistrátu," řekla autorka Lenka Chalupová

O čem je kniha Začátek?

Jedná se o šest románových povídek, které propojuje jedna osoba – psycholožka Vanda, které její klienti nechávají nahlédnout do nejintimnějších koutů svého života. Svou ordinaci má naproti přerovského kostela svatého Vavřince, chystá se do důchodu, takže stěhuje svou „kartotéku“ a vzpomíná na ty nejzajímavější lidi, s nimiž se při své dlouholeté praxi setkala. Všechny své klienty se snaží dostávat na Začátek jejich problémů – odtud je taky název knihy. A jak už to bývá, většinu z nich vede ve vzpomínkách až do dětství, kde vznikl nějaký problém nebo blok. Jde jim opravdu až na dřeň, pomalu obnažuje jejich rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení. 

Můžete krátce přiblížit těch šest příběhů, které jsou popsány v knize?

První příběh se jmenuje Holka z krabice a hlavní roli v něm hraje Inka Majerová, která byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice – a u nožičky měla jen lístek s telefonem na jejího biologického otce. Druhá povídka nese název „Vánoční baňka“ a představuje Halinu Šrámkovou, kterou poznamenal příběh její samotářské mámy, která se s ní uzavřela v jejich „světě“ – na samotě nad Děčínem. Vánoční baňka tam hraje roli v odhalení jistého tajemství. Třetí příběh má jednoduchý název „Houbař“ a odehrává se v přerovské místní části v Penčicích. Boris Nikiforov vzpomíná na své dětství, poznamenané rozhodnutím svých prarodičů, že nepřijmou svého ruského zetě - a Boris musí nést následky tragédie, o které se dozví u smrtelné postele svého dědečka. Čtvrtý příběh „Malá prolhaná bestie“ líčí poslední dny života Jolany Wintrové, která se na sklonku svého života dozvídá o podvodu, který ji připravil o mateřství - navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Pátý příběh „Loutkoherečka“ je docela drsný – hlavní roli v něm hraje Frederika Kainarová, která nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky. A šestá povídka „Vtipálek“ je příběhem Matouš Tylicha, který žije bezproblémový život – až do jara jednoho roku, kdy mu jeho dcera představí svou novou kamarádkou, která navždy zasáhne do života rodiny. 

Takže většina příběhů se bude odehrávat opět v Přerově? A kde konkrétně?

Ano, jen jeden je z Děčína a jeden částečně z Olomouce. No a v Přerově to bude celá řada čtvrtí a ulic. Příběhy se odehrávají na mnoha místech, třeba na přerovské radnici, v porodnici, v ubytovně Strojař, v ghettu ve Škodově ulici, v někdejší základní škole v Palackého ulici, v Městském domě, v ulicích Bartošova, Riedlova, Jasínkova, Husova, Čapka Drahlovského, na Žerotínově náměstí – a na řadě dalších míst. 

Jsou postavy z tvých knih inspirované reálnými lidmi z Vašeho okolí?

Jasně, že mě lidé kolem mne inspirují, ale nikdo nebyl reálnou předlohou pro knihu. Všechny mé knihy jsou fikce. I Začátek přináší povídky, které se narodily jen v mé hlavě. 

Kde čerpáte inspiraci pro stále nové knihy?

Mám ráda příběhy a moc ráda poslouchám, co lidi vyprávějí. A pak – mám bohatý vnitřní svět, vymýšlet ve fantazii nové životní situace mě moc baví a naplňuje. Psaní je pro mne koníček, někdy až posedlost. I když si řeknu, že v tom roce žádnou knihu nevydám a budu se věnovat jiným bohulibým činnostem, tak stejně se přistihnu, jak si večer jdu do ložnice pro notebook, sedám do svého křesla a píšu a píšu. 

 Máte nějaké speciální místo, kde píšete nebo je jedno kde tvoříte?

V obýváku u televize, kterou mám puštěnou jako kulisu. A když mě teď poslední dobou bolí záda, tak občas píšu i vleže.  

Potřebujete na psaní klid?

Ne, vůbec ne, naopak. Já jsem živelný a temperamentní člověk, takže čím víc života a vzruchu je kolem mne, tím líp se mi pracuje. Proto bych ani nechtěla svoji pracovnu, kde bych se zavřela a psala.  

Jak dlouho trvá napsat knihu?

Mám svoje zaměstnání, takže rozhodně nestíhám psát denně, i když by to bylo ideální, protože když mám delší odmlku, tak někdy zapomínám souvislosti předešlého psaní a hůře se mi spojují nitě příběhu. Ale po chvilkách knihu napíšu tak do půl roku. 

Máte už v hlavě nějaký další projekt?

Mám. Už píšu svou desátou knihu, která se jmenuje Kyselé třešně a je to příběh z konce druhé světové války.